ZIMNÍ ZAHRADA

Od té doby, co přijela do akademie, snažila se každou chvíli prozkoumávat palác. Sice v jednom vyrostla, ale tenhle je přece jenom jiný. Opravdu se po první prohlídce divila, jak si někteří můžou stěžovat, že se tu nedá zabavit, vždyť ona má strach, aby stihla všechny aktivity prozkoušet za ty čtyři roky. Nyní si chce ale trochu odpočinout. Už ji nebavilo poslouchat ty uječené princezny, kterým se líbí ten a ten princ, nebo slintají z nějakého učitele. Vzala si svůj skicák a zamířila opět na prozkoumání paláce. Vešla do zimní zahrady, která ji hned uchvátila. Jelikož vešla jiným vchodem, než Victor, ani si jej nevšimla, přesto nebyla úplně nejtišší. Usadí se tedy do jednoho z křesel a otevře skicák na stránce, kde má rozdělaný jeden návrh. Už jí to zbývalo jenom vybarvit a přidat detaily. Byla tak zahleděná do své práce, že si ani nevšimla něčí přítomnosti.

Vybarvuje světle růžovou pastelkou vršek šatů, líbí se jí koncept jak růžová pomalu tmavne a mění se v černou. Ombré kreslila nejraději. Když se jí ale zdá, že má tužku už příliš tupou, vezme struhátko a tužku si jednoduše ostrouhá. Na tenhle svůj návrh je extrémně pyšná, kreslí jej opravdu dlouho a považuje jej, za jeden ze svých nejlepších. Pomalu už přechází k detailům šatům,vezme si tedy zase černou pastelku, když příletí polštář. Nečeká to, polštář jí trefí do ruky, až jí prudce trhne a udělá čáru přes celý papír, čímž si dvoudenní práci pokazila. I by začala brečet, byla na ten výkres opravdu pyšná. Naštvaně se zvedne, přičemž pastelku, prudce položí na opěradlo židle, z které stejně sjede. Tohle ji snad naštve i ještě více. Vezme polštář a skicák a jde za osobou která po ní polštář hodila. Jenom co dojde nad něj, šlahne mu obličej do obličeje. Seš spokojenej? Zavřeští na osobu. Obvykle bývala klidná, ale tohle ji skutečně naštvalo. Vytrhne papír ze skicáku a šlahne jej po Victorovi. Pravda, že papír neletí tak dobře jako polštář, ale to ji momentálně nezajímá. Musel jsi po mě ten polštář házet? Zkazil jsi mi můj návrh! Dělala jsem na něm už včerejšího rána. Dala jsem do něj všechno a ty jsi mi ho zničil. Vyčte mu. V jejích modrých očí nyní šlehají blesky. Zhluboka se nadechne. Ty a Victorie se k sobě opravdu hodíte. Děvka a a a... kretén. Obvykle nemluvila sprostě a jakmile vyslovila tyhle dvě slova, hned to šlo i poznat. S tím se otočila na podpatku, vzala si svou brašnu, do které hodila svůj skicák, pouzdrou s pastelkama a vyšla na chodbu. Na svou černou pastelku i zapomněla.

Je v tu chvíli tak naštvaná, že by jej nejraději zfackovala. Ona má štěstí, že královská rodina, u které s rodiči bydlí není nijak namyšlená a potomky argentinského trůnu vychází více než dobře. Od mala však povýšené lidi nesnáší. Proto si tak Victorii neoblíbila. Nad jeho ubohou omluvou, jenom znechuceně zavrtí hlavou. No jasně. Zachrčí s náznakem, že mu to vůbec nevěří. Dokonce jej tajně podezřívá, že po ní ten polštář hodil schválně. Je to snad protože z něho nejsem odvařená, jako každá tady? Napadne ji hned dále. Musí odejít, protože fakt hrozí že se před ním rozpláče a o to momentálně nestojí. Nechce mu dát to uspokojení. Co nejrychleji opustí místnost, ale nenapadne ji že půjde za ní. Hned jak ji chytne za ruku, tak se naštvaně otočí a ruku mu vytrhne. Omylem? Jak může na mě omylem přistát polštář, který ty jsi hodil?! Vykřikne znovu, musí se zhluboka nadechnout, ale to jí momentálně vůbec nepomáhá. Ale prosím tě. Prskne si. Zavrtí hlavou. Ta holka se ti vlichotí tělem i těma svýma kecama a ty jí to žereš. Oběma vám jde jenom o to jedno a to je podle mě dost nechutné. Vůbec se nechováte jako monarchové. A nenenávidím tě kvůli Victorii. Ušklíbne se a zavrtí hlavou. Vlastně tě nenenávidím vůbec. Jsem z tebe zklamaná. Jednou máš vládnout Victore, ale podívej jak se chováš. Rozhodí rukama a povzdechne si. Jednou budeš mít v rukách osudy tisíce lid a je ti to jedno. Její zklamaný výraz vypadá ve výsledku mnohem hůř, než její naštvaný. Víš jak je to sobecké? Jednou bys mohl dokázat velké věci. Mohl bys... být vládcem, kterého by tví lidé měli rádi, spoléhali na něj a hrdě by prohlašovali že pochází z Itálie. Sklopí zrak a znovu si povzdechne. Upřímně ale kdybych měla mít vládce jako jsi ty, utekla bych z tvé země bez zaváhání. Proto jsem z tebe zklamaná. A jsem si jistá, že nejsem jediná. Ničíš lidi, ničíš věci a můj návrh je toho jenom důkazem. A já nemíním přihlížet, až zničíš i mě. Udělá pár kroků dozadu připravena zase odejít.

Nevěří mu. Určitě jí lže. Opakuje si to stále v duchu. Založí si ruce na hrudi a jenom přimhouří oči, když na ni znovu promluví. Ale copak? Když jsem vás viděla posledně, věšela se na tebe jako záclona. Co že jsi tak ztratil zájem? Jedno obočí vystřelí nahoru a trhne hlavou. Pochybuju že už spolu spali a pokud ano, jsou ještě víc ubožejší než jsem si myslela. Doteď si myslela, že je korunní princ, ale jenom to potvrzuje, že o něm nic neví. Nenechá se však vyvést z rovnováhy. Taky jsem vyrostla v paláci. Vím jaké to je. Odsekne mu a zhluboka se nadechne. I tak by mnoho lidí s tebou měnilo, znám spoustu mladých lidí, co by rádi chodili na tuhle školu, ale nemůžou si jí dovolit. A představ si, v Itálii jsem taky byla, potkala jsem hodně mladých slečen, co by rády chodily sem, ale nemůžou si to dovolit. Ale jenom ty si toho nevážíš. No vlastně ty a Victorie. Hádám si asi neumíte představit, jaké je to vyrůstat chudý, když máš všechno. Povzdechne si a uhne pohledem. A ty se mi tu chceš stěžovat, že tvá práce je vyčerpávající? To jsi teda ještě povrchnější než jsem si původně myslela. Opět ustoupí o krok, snad jen na znamení, že s ním nechce mít co dočinění. Nic mě nenapadá. Pokrčí rameny, rozhodně mu to nemíní usnadňovat.

Pokrčí rameny. Ve výsledku je jí jedno, jaký on je, spíš jí štve jakým stylem to Victorie udělala. Že si dotelefonovala a první co udělala jak se vrátila, je, že začala před jejíma očima flirtovat s Victorem. To byl ale důvod nesnášet Victorii, důvod nesnášet Victora neměla, tedy doteď. Protočí oči, nemá ráda, když jí někdo chytá za slova a u něj jí to teď ještě o něco více popudí, ale pro jeho bezpečí, se k tomu raději nevyjadřuje. Páni. Ušklíbne se a zavrtí hlavou. Tak nevděčného člověka jsem tedy doopravdy ještě nepotkala. Gratuluj si, aspoň v něčem jsi můj první. Pokrčí rameny a založí si ruce a hrudi. Když ale otočí pozvedne obočí. Nemusíme být nepřátele. Přitaká, pohled jí poté padne dovnitř zimní zahrady, kde na zemi leží stále její návrh. Ale můžu ti garantovat, že přátele taky nebudeme. Ne po dnešku. Ušklíbne se a úlevně si vydechne. Má ze sebe radost, konečně si stojí za svým názorem a nic s ní nehne.