DOLNÍ TERASA

Hodně by ho naštvalo, kdyby zrovna někdo přišel a zkazil jim tak hezkou chvilku, kdy je mu s ní opravdu příjemně. Společné přežívání a vzájemná podpora. Uvědomí si, jak hezky to zní. Ne a protože jsem sem nechtěl, rodiče toho využili a poslali mě sem za trest. Uchechtne se nad jejich plánem, jak ho potrestat za jeho nezodpovědné chování, který se jim k jeho smůle dokonale vydařil. Ty jsi tady dobrovolně? Položí ji tu samou otázku. Uslyší, jak udeří hrom a v zápětí i její vvýkřik. Obejme ji, aby ji dal najevo, že je v bezpečí. Bojíš se bouřky? Zeptá se, jako by zde byla i jiná možnost, proč je tak vyděšená. Neboj, jsem tu s tebou a nic se ti nestane. Ujistí ji a pohladí ji po vlasech, aby ji uklidnil.

Když se mě zeptá jestli tu jsem dobrovolně zakroutím hlavou. „Strýc mě sem poslal s příkazem že si tu mám najít manžela.” Řeknu smutně. Jakmile se ozve hrom a on mě začne utěšovat začnu se trošku uklidňovat ale né dost. „Při bouřce mi zemřeli rodiče, pak i sestra. Bojím se jí od svích dvnáctách narozenin.” Přiznám a ještě víc se na něj natisknu a svůj obličej mu zavrtám do podpaží ve snaze najít si alespoň trošičku bezpečný úkryt. „Dnes se nevyspím." Zašeptám si pro sebe a ještě víc se k němu přitisknu. Po dlouhé době se cítím někým milována ikdyž je to jen iluze a on mě má jen a jen kvůli sexu, tak je to příjemná iluze. Krásný pocit po 5 letech samoty a 10 letech odstrčení a smutku.

Stačilo pár informací ohledně jejího strýce a již nyní o něm ví dostatek na to, aby ho mohl nesnášet. Jak tohle může někdo snášet? Zeptá se sám sebe, protože on by nic takového rozhodně trpět nedokázal ani náhodou. Nemáš se čeho bát. Nic se ti nestane. Ujistí ji a hladí ji po vlasech, aby cítila aspoň trochu pocit bezpečí. On sám totiž bouřky miloval, stejně jako horory a podobné věci, které by některým lidem mohly nahánět husí kůži. Do pokoje s tebou sice nemůžu, ale jestli chceš, můžem spolu zůstat, dokud se bouřka nepřežene. Navrhne. Bylo by mu líto jí nechat trpět, když vidí, jak se bojí a sám by byl nejspíše vzhůru, takže mu nedělá sebemenší problém s ní zůstat tak dlouho, jak jen bude potřebovat. Nechci nic říkat, ale možná bychom se mohli také obléct. Zasměje se, když si uvědomí, že se stále nachází na terase, kam kdokoliv může přijít.

Když poukáže na to že jsme stále nazí pousměju se a přikývnu na souhlas. S veškerým přemáhání se od něj odtáhnu a rychle ustrojím. A alespoň rukou si pročísnu vlasy. Pal se všek blýskne a ozve se ohlušující rána. Zakřičím a rychle se schoulím do klubíčka zakreju si rukama hlavu a začnu plakat. (Začátek Vzpomínky) Jedeme limuzínou z muzikálu a se sestrou zpíváme jednu písničku neustále dokola. Muzikál Anastázie jsem obě milovaly snad odjakživa. Once upone a december, tak se ta píseň jmenuje. Mamka s taťkou se smějí a za okínkem se čerti žení. Je obrovská bouřka ale mě to nevadí jelikož bouřky miluju. Z úst mi vychází další slova a venku udeří další blesk a za ním hned hrom. Bylo to těsně vedle naší limuzíny, pomyslím si ale v tu chvíli už se naše limuzína točí a padá na střechu. Když se proberu všude prší v noze a ruce mi tepe bolest a já se snažím volat mamku a taťku. V tu chvíli se přetočím na druhý bok zařvu bolesti a pak i hrůzou. Spatřím maminku jak z jejího krásného krku kouká kus skla a její oči jsou bez života. A taťka leží o kousek dál taky s prázdným pohledem a kaluž krve pod ním se zvěčuje. Udeří blesk a já upadala opět do tmy. (konec vzpomínky). Pláču pláču a pláču a přitom jsem až v bolestivé křeči zchoulená v klubíčku

Vstane, protáhne se a oblékne si aspoň kalhoty. Kdo potřebuje tričko. Uchechtne se v duchu a své tričko nechá v koutě pohozené s tím, že si ho později vezme, ale bez něj je to přeci jen o dost pohodlnější. Zaslechne další ránu, po které se ozve výkřik, podívá se ustaraně na Angelu. Angie jsi v pořádku? Dřepne si k ní a obejme ji. No tak, neplakej. Je to v pořádku, jsi v bezpečí. Připomíná ji a hladí ji po zádech ve snaze se jí utěšit.

„Ne ne ne ne ne ne” opakuji pořád dokola. Svaly mám stálé křečí a pláču pláču a pláču. Asi bych takhle zemřela kdyby semnou někdo prudce nezaklepal. Zvednu své uplakané rudé oči plné bolesti a nekonečného strachu. Když uvidím Victora začnu alespoň zase normálně dýchat. Obejmu ho a doslova se mu vmáčknu do náruče. „Mohu dnes spát u tebe? Prosím prosím prosím.” Řeknu a přesto že se kvůli němu snažím znít klidně třese se mi hlas a mé tělo se s dalším bleskem rozhřešení ještě víc. Přitisknu se k němu a pevně se chytnu jeho pasu. Doufám že mě neodmítne protože to by byl pro mě rozsudek smrti. /Nepřežila bych tu to bouřku/ zakřičí mé já hluboko vevnitř mě

Moc rád by ji jakkoliv pomohl, avšak vůbec neví, co by pro ni mohl udělat, aby se cítila lépe. Pevně ji obejme, aby jí tak dal najevo, že je v bezpečí. Samozřejmě že můžeš. Akorát si musíme dát pozor, aby nás nikdo neviděl, jinak budeme v průšvihu oba dva. Kdyby záleželo na něm, mohla by u něj být neustále. Ani průšvih by mu tolik nevadil, avšak kdyby se o jeho problémech na akademii dozvěděli jeho rodiče, nejspíše by to nepřežil. Po udeření blesku ji obejme ještě pevněji. Bude to v pořádku. Pošeptá ji a vtiskne jí pusu do vlasů. Nechceš jít něco dělat, abys nemusela myslet na tu bouřku? Navrhne, aby se takto nemusela chvět ještě bůhvíjak dlouho a výběr samozřejmě nechá na ni.

Mírně přikývnu a ještě víc s přitulím. „Děkuju” špitnu když mi dovolí u něj spát. Přitulím se k němu a vdechnu jeho úžasnou vůni. Ta vůně mě neskutečně uklidňuje ikdyž nejsem schopná identifikovat co přesně to je. „Tak půjdeme k tobě a koukneme se nějakou hororokomedii.” Řeknu a zamyslím se na co bych se ráda podívala. „Co třeba Všechno nejhorší.” Řeknu avšak stále pevně přitulená k něm. Cítila jsem se u něj v bezpečí. Měla jsem pocit že takhle bude vážně všechno v pořádku

Je rád, že jí může aspoň nějakým způsobem pomoc. Její návrh, kouknout se společně na film se mu zamlouvá a ještě více, když zmíní, že by mohli kouknout na hororokomedii, což je přesně jeho oblíbený typ filmů, když nemá chut na úplný horor. Skvělá volba. Uculí se a pohladí ji po zádech. Tak jdeme? Nevrhne a chytne ji za ruku. Když, tak se schováváš do skříně, jasný? Zasměje se, aby už nebyla tak smutná, přestože tento plán myslí smrtelně vážně a společně s ní opustí terasu.

*Drobná dívenka s platinově blonďatými vlasy volně splývajícími na její záda v rozpustilých vlnách sedí na venkovní lenošce a opírá se o spoustu polštářků. Pozoruje klidnou přírodu před sebou. Oblečená je do slušivých červených šatů, které krásně kontrastují s jejími vlasy, vedle sebe má pak položené lodičky téže barvy. V rukou drží jiné šaty a obšívá si límeček.* //Tum dum duum. Když si vzpomenu, jak jsem šila svoje první šaty, to byl hnus. A teď zvládám takové modely.//

*Dojde na terasu s malým plátnem v ruce a krabičkou s uhly. Posadí se na lavičku a až potom si všimne blondýnky, kterou viděl hned první den školy.* //Zase ona. Často na ni narážím.// Ahoj. *Věnuje jí úsměv a pozorně si ji prohlédne.* //Hm. Sluší jí to.// Jsem Alexandre. Ale říkají mi Lex. *Představí se slečně a položí si na nohu plátno. Vytáhne jeden uhlík z krabičky a začne pomalu kreslit. Nejprve obrysy. Květiny, stolek, lenoška, slečna... Zkrátka co vidí před sebou.*

*Zvedne hlavu a podívá se na příchozího chlapce.* //Vypadá sympaticky.// Čauky. *Poslouchá ho, ovšem oči opět sklopí k límečku, kde udělá několik jemných stehů a potom to drobným uzlíkem zakončí.* Já jsem Lacey Bitter. Po kámoše Lace nebo Anuška. *Mrkne na něj a zamyslí se nad jeho přízvukem.* Ze které francouzsky mluvící země pocházíš? *Zeptá se zvědavě.* Já jsem ze Skotska. //A běda tomu, kdo řekne, že jsem z Anglie.//

Proč Anuška? To zní... Rusky. *Zamyslí se nad tím zvláštním oslovením.* Já jsem rodilý Francouz. *Potvrdí její domněnku.* //Skotsko. Bitter... Bitter... Hm... Je mi to povědomé. Teď to přece bylo někdy ve zprávách... No jasně, vévoda z East Lothian je Bitter. Takže možná je urozená.// Ve Skotsku jsem nikdy nebyl, no chtěl bych se tam podívat. *Podívá se na ni.* Co děláš? Teda... Já vidím, co děláš, spíš mě zajímá, co to bude, až to bude. *Prohlíží si látku.*

Maminka byla Ruska a já mám druhé jméno po ní. Takže tak. Prostě Anuška. *Zasměje se a odloží šatičky.* Budou to jednou šaty. Šiju si na sebe oblečení většinou sama. *Pokrčí rameny a prohrábne si vlasy.* Ty jo, pořád si nezvykám na ten klid, co je tady ve škole. *Opře se, na obličeji zkříží předloktí a totálně se uvolní.* Mám totiž sedm... šest sourozenců, takže tohle je docela ráj, je tady vážně pohoda. Navíc když mě tady moje sestry nemůžou prudit, je to ještě lepší. *Oddechuje spokojeně.* Ale popravdě jsem se docela bála sem odjet. //Zírám. Normálně nejsem takhle otevřená. On je ale hrozně fajn, jako bych ho znala odjakživa.//

Šikovná. Já neumím ani vařit, natož tyhle věci, jako je šití nebo nějaká výroba. Jediné, co jakž takž zvládám, je kování. Nejčastěji zbraní. *Zamyslí se nad svou neschopností jakékoliv manuální práce. *Sáhne po jiném uhlu a dokreslí Lace na plátno ruce přes obličej.* Máš sedm sourozenců? To mám já taky. To je gól. Dobře jsme se sešli. *Zasměje se.* Podle toho, co říkáš, tak si myslím, že rozhodně nejsi nejstarší. To by tě asi sestry neprudily.

//Kování? Takže studuje na rytíře. Toho by mi doma neschválili.// *Ušklíbne se, přestože si na chlapce nemyslí.* To je ale docela náročný koníček, ne? *Podotkne a pak se pustí do konverzace o rodině.* //Důvěryhodný člověk.// Šest. Můj nejstarší bratr Louis nedávno zemřel. Tři starší sestry a tři starší bratry. Bylo nás osm. *Naštěstí má ruce přes obličej, aby Lex neviděl, jak jí teče z oka slza.* //Nenávidím to doma. Ale jenom proto, že tam není Louis. Jeho smrt naši rodinu rozložila úplně...//

Mi umřel brácha, když mi byly dva měsíce. Kdes byla celý můj život, sestro? *Rozesměje se a pohlédne na ni stylem, jestli si nedělá srandu.* Já mám teda jednu starší ségru a čtyři mladší. K tomu jednu starší nevlastní a dva mladší bráchy. Řekněme, že se táta činil. //Aneb král musí zajistit budoucnost svého rodu. Takže taky budu muset mít pravděpodobně kopu dětí. To bude bezva.// A ty jsi, Lacey, tedy nejmladší. To je super, ne? Jako benjamínek ses musela mít dobře.

Skvěle jako benjamínek? Ou, haha. *Rozesměje se sarkasticky.* Celé dětství mě otec vinil z maminčiny smrti a sestry mnou opovrhovaly. Jediný člověk, se kterým jsem se cítila v bezpečí, byl nejstarší Louis. Jenže to už teď taky neplatí. Žila jsem jako Popelka, než šla na bál, jako Sněhurka u sedmi trpaslíků, jako Locika, která měla moc krátké vlasy. *Sáhne do tašky, vytáhne blok a přirovnání si okamžitě zapíše, aby ho mohla znovu použít.* Ale jinak v pohodě. *Ušklíbne se, aby odlehčila situaci.* Teď je všechno fajn, když jsem tady.

Ou. Omlouvám se. *Znejistí.* Doufám, že jsem tě nějak nerozhodil nebo nenaštval.. *Pokouší se napravit celou situaci.* Občas zapomenu myslet, než něco řeknu. *Podívá se na své hodinky.* Tak jo, Lacey. Těšilo mě. Já už půjdu, musím se vyspat dorůžova, znáš to. *Jak se zvedá, schová si ještě krabičku s uhly do kapsy a pohlédne na svoje dokončené plátno.* Tohle je pro tebe. Stejně jsi na tom obrazu ty. *Položí plátno před ni na stolek a vydá se směrem ke své ložnici.*

V pohodě, opravdu. Nemám problém mluvit o tom, co mě tíží. Sdílená starost je poloviční starost. *Jak ho vidí se zvedat, také se z lehu posadí.* Také jsem tě ráda poznala. Vidím to tak, že tě nevidím naposledy. //Co si budem nalhávat, budem nejvíc nejlepší kámoši. Je fakt skvělý.// Děkuju. *Zavolá za ním ještě a podívá se na obrázek, který nakreslil.* //A ještě je talentovaný. Já zírám. To bude gay.// *Ušklíbne se. přestože tomu nevěří, a sama se odebere do svých komnat.*