DOLNÍ TERASA

Jako obvykle, ani dnes nemá moc co na práci a vzhledem k tomu, že spoustu času tráví ve svém pokoji, usoudí ze je na čase nějaká změna. Nic namahaveho se mu dělat nechce a proto zamíří na dolní terasu, kde se uvelebi na pohovce a začne si pohazovat s polštářem, aby nějak zaměstnal své ruce. Co jiného by se tu asi dalo dělat? Začne přemýšlet, jak jinak se ještě muže zabavit.

Jsem začtená do knížky a mě kroky vedou známou cestou na dolní terasu. Mám na sobě kratičkou minisukni a průhledný top. Z pod černé sukně mi vylučují černé podvazky. Už naprosto automaticky kroutím zadkem. Vycházím schody a pomalinku vkračuju na terasu. Ovane mě příjemně teplý vzduch a já zatoužím po tom být v lese u potoka. Pomalými krůčky jdu na své oblíbené místo když zakopnu o něčí nohy a s výkřikem slova „Doprdele” spadnu na zem a kniha mi vylétne z rukou a zkončí bůh ví kde

Pohazuje si polštářem a usoudí, že bude nejlepší když jednoduše bude přežívat, což on umí nejlépe. Jednoduše  muže spát, jist s odpočívat. Sleduje svůj polštář, který je odted už jeho, když v tom ucítí, jak o jeho nohy cosi zavádí. Až tam? Zeptá se s úšklebkem dívky a uvědomí si, ze je to Angelica. Jaká hezká náhoda. Pousměje se pro sebe, protože ji opravdu rad vidí. Jsi v pořádku? Chytne ji za ruku a pomůže jí vstát, mezitím co druhou rukou zvedne knížku. Ty čteš? Položí očividně zbytečnou otázku tónem, jako by to bylo něco nevídaneho.

Když zvednu pohled uvidím že ten co má z mého pádu legraci je Victor. Ušklibnu se a s potutelným úsměvem mu odpovím. „Copak chtěl bys jinam než do zadku?" Uculím se a příjmu jeho nabízenou ruku. Jakmile pevně stojím na nohou předkloním se a začnu hledat knížku. „Mimochodem děkuju za pomoc" ušklíbnu se. Až teď si uvědomila že v takovémhle předklonu je vidět že nemám kalhotky. /Měla bys je nosit Angelico/ zařve na mě mé slušné já. / když mě je v nich moc vedro/ odpoví má nemoslušná strana a dál hledám knížku

Svou poznámku si odpustit nemohl, ale nad její reakční se zkrátka musí pousmat. A víš že ano? Ušklíbne se. Ona si o to vážně říká. Líbí se mu, že ho Angelica sama úmyslně vyzývá. Pousměje se nad jejím hledáním knížky, kterou má už nějakou chvíli v ruce a všimne si, že na sobě ani nemá kalhotky. Ty ses na mě nějak připravila. Ušklíbne se a její knížku položí na stůl, aby ji zde zbytečně nehledala a mohla se věnovat jemu.

Neříkej, ze jsi nedoufala, ze mě potkáš. Ušklíbne se sebevědomě. Myslíš, že bych četl obrátí knížku v ruce, aby zjistil, co za preslazený roman vlastně čte. Zvedne knížku nahoru, aby na ni nedosáhla a jakmile se k ni natáhne, všimne si její pruhledne podprsenky No doprdele. Proletne mu hlavou, protože po ní skutečně začíná toužíte čím dál víc. Kamasutru? Řekne nejistě, protože tohle opravdu nečekal. Tak copak by sis přála vyzkoušet? Zeptá se, jako by byl rozený profesionál.

Přitáhne si ni k sobě a polibek jí bez váhání oplati. Když se Angie odtáhne, nejprve to přisoudí nedostatku kyslíku, avšak její slova ho překvapí. Není si úplně jistý, co by měl říct, ale ví, ze když bude nad svými slovy dlouho váhat, bude to podezřelé. Jasně, chápu to. Řekne, aby řekl aspoň něco. Sice vsechno, co doposud dělala  mu naznačovalo, že by ji přeci jen mohl mít, ale nechce ji nutit do ničeho, co nechce. To, že se ti blíží osmnactiny znamená, ze budeš plnoletá. Znamená to ještě něco jiného? Zeptá se nejistě, protože opravdu neví, o čem právě mluví.

Nechá se od Angie schodit na pohovku a sleduje, jak se na něj posadí. Nechápe, proč pro ni osmnáctiny tolik znamenají, avšak jakmile začne s vysvětlováním, je mu hned jasno. To je mi líto. Řekne upřímně, když zmíní smrt svých rodičů a její sestry. Tvůj strýc je idiot. V osmnácti máš celý život před sebou. Protočí panenkama. Nechápe, jak může někdo po někom něco takového vyžadovat a ještě k tomu v této době. On sám si sebe nedokáže představit jako něčího manžela a už vůbec ne, jako otce. Jediné co ví je, že pokud jednou bude mít dítě, rozhodně nesmí být po něm, nebo by se zněj nejspíše brzy zbláznil. Ale teď jsi na akademii, což znamená, že bys měla dostat nějaký čas než dostuduješ nebo ne? Kdyť podle školního řádu se nemůžeme ani navštěvovat v pokojích. Vzpomene si na školní řád, který četl už jen proto, aby mohl najít jeho mezery a využít jich při svým pozdějším obhajování, až bude v průšvihu.

Usměju se když řekne že mu dávám naději. „Koukám že to máme stejně” pousměju se a políbím ho. Chtěla bych sním takto zůstat napořád a jen tak ležet. „Ty jsi na tuto školu nechtěl dobrovolně viď?” Zeptám se se slabším úsměvem a i nadále ho hladím v jeho sametově hebounkých vlasech. Užívám si jeho přítomnosti když v tom se v dálce blískne a hned na to udeří hrom. Zakřičí a namáčknu se na něj jako klíště. Srdce mi divoce bije a já se celá třesu. /Né bouřka prosím né/ zaténá mé podvědomí a já cítím že se celá klepu jako ratlík. Tak strašně se bojím že nejsem schopná se ani pohnout