LOUKA

Kráčela jsem loukou a užívala si že jsem se konečně zbavila šatů, a mohla jsem si obléci kraťasi a tílko. Vítr mě hladil po tváři a já se cítila jak v sedmém nebi. Na to jak se mi sem nechtělo a bránila jsem se, byla jsem teď šťastná. Tak nějak jsem se začínala vnitřně bouřit proti rodinným pravidlům. Rozhodla jsem se že dobu kdy jsem musela jen slapě poslouchat a dělat to co se mi řeklo hodím za hlavu a poprvé v životě zkusím bít sama sebou. S úsměvem na tváři jsem se posadila a potom si lehla. Tráva připomínala peřinu a slunce mě hladilo svími paprsky tak něžně že to bylo skoro nepostřehnutelný. Hleděla jsem na bílé mraky které se honili po obloze a v tu chvíli mě to napadlo: / hmm co kdybych se zkusila domluvit na lekce šermování a bojovéhó umění?/ od pověď mi byla předem jasná a tak jsem se jen blaženě usmála a odpověděla si. /Ano kašlu na pravidla alespoň jednou v životě budu žít podle sebe/

Už dlouho neměla tolik volného času jako právě teď. Tohle období, než začne škola se jí velice zamlouvá, ale už pomalu začíná přemýšlet nad tím, jací budou učitelé a těší se na první hodiny. Rozhodla se pro procházku po okolí paláce a podle ukazatelů se dostala na louku. Má ráda květiny. Ale jen ty, co rostou volně v přírodě. Pěstovat něco v květináči, natož ve skleníku není nic pro ni. Na sobě má černé tenisky, legíny stejné barvy a k tomu modrý crop top. Moc nepřemýšlela nad tím, co si oblékne a není ani namalovaná, protože nečeká, že by tu někoho měla potkat. Jak si to tak vykračuje loukou a užívá si tu atmosféru, trochu se lekne, když se před ní na zemi vynoří holčičí postava. Zachová však neutrální výraz a zastaví se vedle ní. Po tom, co na ní málem v té vysoké trávě šlápla už nemůže jen tak odejít. Ahoj, promiň, neviděla jsem tě. Lehce se pousměje a dívá se na dívku.

Z mích myšlenek mě vytrhne hlas nějaké dívky. Stosčím pohled na ni a usměju se: „Vpořádku, asi bych se tady neměla jen tak válet, ale prostě nemohla jinak, ty květiny ten vítr ta volnost. Řeknu a rozhodčím rukama do vzduchu abych naznačila onu překrásnou svobodu. Byla jsem šťastná, konečně volnost, měla jsem chuť křičet, skákat, tančit, tak moc jsem se cítila volná a byl to pocit k nezaplacení. „Jo mimochodem jménu ju se Angelica, ale klidně mi říkej Ali. A ty?" Usmála jsem se na ni a a táhla k ní přátelsky ruku. Vypadala že asi nebude princezna a tak jsem nemusela použít své otravně dlouhé a nudné jméno. Navíc chtěla jsem si těch několik měsíců svobody užít bez toho aby mi bylo říkáno co mám dělat a jak to mám dělat. Prostě a jednoduše jsem se vykašlala na ty nudné a únavné a navíc i poměrně hloupé pravidla. /Hmm měla bych se pokusit najít někoho s kým bych si mohla zase zašermovat/. Protáhla jsem se a posadila se abych nebyla o tolik nižší než ona.

Nad jejím vysvětlením se pousměje. Úplně jí chápe. Kdyby jí tu málem nezašlápla, nejspíš by si tu taky někde lehla a možná by tu i usnula. Je moc ráda, že slečna není nějaká fiflena, co by jí tu udělala scénu. To by nejspíš hodně rychle odešla pryč, protože zrovna nemá moc náladu na hádky. Naprosto tě chápu. Odpoví jí a musí se usmát nad tím, jak rozhodí ruce. Někde uvnitř se pokoušela odhadnout, jestli je dívka ležící před ní v trávě princezna nebo dvorní dáma. Na rytířku jí přijde až moc bezstarostná. Když se jí Angelica představí, bere to tak, že se s ní chce bavit, takže si sedne vedle ní do trávy a potřese jí rukou. Daphnée, ale říkej mi Daph. Usměje se na ní a je ráda, že poznala svého prvního člověka v paláci. Zvědavost jí ale nedá a musí se zeptat. Studuješ princeznu nebo dvorní dámu? Rovnou vyloučí tu možnost, že by s ní byla na stejném oboru. Já jsem rytířka. Pousměje se a prozradí jaký obor studuje bez toho, aby se jí na to někdo ptal, protože je neskutečně ráda, že tu může být.

Když se zeptá na obor trochu posmutním ale na mé tváři tento vítat nevydrží dlouho a rychle ji odpovím: „Bohužel Princeznu, celým jménem jsem Angelica Alisha Alexandra Elizabeth Viktorie Montagu korunní princezna Velké Británie. Upřmě své jméno a titul nesnáším.” Zasměju se a neodpustím si protočení očí nad mím příšerným jménem. „Vždyť většina lidí usne než se vůbec představím, ale podle rodičů to bylo vhodné jméno pro princeznu. Pche prý vhodné zní to jako by blinkal osel.” Uchechtnu se a po tom co řekne co studuje se mi rozzáří očka nadšením. „Rytířka? Ó pane bože já jsem tak smťastná že jsi mě málem zašlápla” opět se zasměju./Musím uznat že poslední dobou jsem až moc hiperaktivní/ pomyslím si. „Já miluju jízdu na koni a šerm.“ vykřiknu ale hned na to se uklidním „Promiň mezi princeznami někoho s takovými zájmu nenajdeš, jinak moc mě těší Daph.” Usměju se a přátelsky ji obejmu a v nitru duše doufám že jí to nebude vadit.

Když jí začne Angelica říkat celé své jméno a titul. Má co dělat, aby neprotočila oči. Naštěstí to vydrží a podaří se jí udržet svůj neutrální výraz. Nechápe, proč by někdo dával svému dítěti tolik jmen, ať je to princezna nebo ne. Ani nevíš jak jsem ráda, že ti můžu říkat jen Ali. Pousměje se na ní. Ona sama je spokojená se svým jménem a je ráda, že není oficiálně členem královské rodiny. Tak hrozné to není. Odpoví jí se zakroucením hlavy. Slyšela i delší jména a když má daná osoba ještě víc titulů, je to peklo. Ale kdo jiný by měl mít tak dlouhé jméno, když ne princezna. Ušklíbne se na ní. Je upřímně překvapená nad její reakcí, když se dozví, co za obor studuje. Diví se, když jí řekne, že má ráda šerm a jízdu na koni. To opravdu nečekala. Je ale ráda, že potkala někoho se stejnými zájmy, jako má ona. Tak si někdy můžeme vyjet na koni. Navrhne automaticky, protože uvítá společnost a šermovat s princeznou by se neodvážila, protože kdyby jí ublížila, má velký problém. To, že jí obejme jí nevadí, i když ona sama by to asi neudělala. Obejme jí taky a pousměje se. Co ještě ráda děláš? Pousměje se a opře se rukama o zem.

Když navrhne projížďku radostně se usměju. „Jo moc ráda.” Řeknu nadšeně a neubráním se úsměvu. Když se zeptá na mé další oblíbené aktivity musím se trochu zamyslet. Ještě nikdy semnou nikdo nejednal takhle narovinu bez toho aniž by se přetvařoval. Na takové lidi jsem už měla čmuch, a věděla jsem že Daph není ten tip člověka. „No taky hrozně ráda čtu, kreslím, přicházím se v přírodě.“ odpověděla jsem jí napůl zasněně když jsem pomyslela na hluboký les plný ptáků a zurčicího potůčku a větru prohánějícího se ve větvích stromů. „A co ty? Co ráda děláš?” Zeptám se s úsměvem a pak ještě rychle dodám: „ A nechtělo by se ti si někdy zašermovat? Vážně se nemusíš bát že mě zraníš.” Mrknu na ni spiklenecky a uculím se.

Je ráda, že si našla společníka na projížďky, protože když je sama, není to taková sranda. Vážně nevěděla, na co se má ptát a otázka ohledně zájmů to vždycky jistí, protože se o tom dá pak dobře dál mluvit. Přikývne na to, co jí řekla i když to není úplně to, co by patřilo mezi její vlastní koníčky. Ona je víc dobrodružná a tak klidné aktivity nejsou moc pro ní. Co kreslíš? Zeptá se, protože upřímně obdivuje lidi, co to umí. Ona nenakreslí ani strom. Lidi, přírodu? Dodá ke své otázce, aby věděla, jak to myslela. Já ráda jezdím na koni, bojuju a tak. Prostě všechno, co se tu budu učit patří mezi mé koníčky. Usměje se šťastně. Nad její otázkou se musí zasmát, protože jí napadne důvod, proč se nemusí bát, že jí zraní. To ty zraníš mě? Pokračuje ve smíchu, protože si překvapí, jak jí ta jemná dívka před ní porazí.

„Kreslím tak všechno, ale strašně ráda architekturu a všeljaké bojovníky. Jo to mi připomíná že jsem zapoměla na dvě svoje tajné oblíbené aktivity.” Zaculím se a hned pokračuju„ Střelba z luku a střelných zbraní” řeknu a usměju se. Daph byla vážně suprr snad takhle dobře jsem si ještě s nikým nerozuměla. Když si všimni jejího pobavení z toho že zrovna já bych ji měla porazit začnu se taky smát. „Hele holka, moc mě nepodceňuj, otec byl mermomocí rozhodnutý o tom že když má dvě dcery tak ta co usedne na trůn musí zvládat bravurně šerm.” Zasměju se a přátelsky do ni dloubnu loktem: „Navíc než ségra umřela tvrdila že trpím bipolární poruchu. Na jednu stranu jsem prý éterické princezna a na druhou nějaká praštěná rebelka.” Zasměju se a při vzpomínce na sestru trochu posmutním ale hned ten splín zaženu, přecijen nehodlám si kazit život smutněním. „Navíc vždy jsem toužila po dobrodružství a halvně po tom se naučit bojovat, bohužel jsem poslední z královského rodu, a tím pádem mám život určený.” Řeknu sklesle ale hned se usměju

Doufám, že mi někdy ukážeš tvé kresby. Ohledně kreslení lidí co zná, je opravdu zvědavá. Vždycky jí těší, že aspoň někdo v jejím okolí je umělecky založený. Když zazní slovo tajné, trochu zbystří a podívá se na ní.Znovu jí překvapí, co řekne. To úplně miluju. Řekne nadšeně, když zjistí, že mají další společný koníček. I po tom, co jí odpoví nevěří, že by jí porazila. Daph se učí bojovat už od dětství. Sice tajně, ale učí. K čemu bude královně šerm? Zamyslí se nahlas a zároveň se jí na to zeptá. Vždycky měla za to, že panovník má být hlavně diplomat. Pak trochu zvážní po její další větě. Nejen že se v ní objevila nemoc, ale dokonce i smrt. Rozhodne se přejít ten fakt, že jí umřela sestra, aby jí nenutila se o tom bavit. To zní jako fajn kombinace. Zasměje se. Pro ní to rozhodně znamená, že přátelství s touhle princeznou pro ní bude znamenat pořádnou dávku srandy. Být královnou je taky fajn. Snaží se jí nějak povzbudit. Ona sama je bastard a chápe, jaké to je, když má někdo už předem určené místo ve společnosti. Promiň, ale musím běžet. Musím zavolat mámě. Vstane a oklepe ze sebe trávu. Snad se zase brzo uvidíme. usměje se a vydá se do svého pokoje.

Usměju se a taky se s ní rozloučím. V duchu si připomenu že si musím vybrat šaty na večírek a pak mě to napadne. Usměju se a zvednu se že země musím si oklepat jelikož mám na sobě trávu. Pak se rozeběhnu do paláce s plánem se přestrojit a rychle se vydat do stájí zjistit jaký kůň je vlastně můj. Nemohla jsem se dočkat koně jsem vždy milovala a nacházela jsem u nich vždy přijetí a lásku. Hodně lidí si myslelo že jsou to jen hloupá zvířata ale to byl omyl oni byly neskutečně inteligentní a o tom vypovídali i jejich oči. Krásné tmavé ale přesto tak barevné oči. S úsměvem na tváři jsem opustila louku a mířila do komnat.