HOTEL

*Zbudí mě noční můra, zase to vše vydím a samota mě děsí. Vezmu si proto rychle knihu co mám na stolku. Dám se trochu do pořádku a obléknu si přiléhavé šaty které krásně zvíratňují moje prsa velikosti D a zadeček. Zamknu zasebou pokoj a vydám se dolů na recepci. Nevšímám si moc okolí a rovnou otevřu knížku Cesta do středu země na stránce kde jsem zkončila. Pomalou chůzí scháním poslední schod a pak usedám do křesla na recepci, zcela pohlcené dějem těmto úžasné knihy. Srdce mi buší jako o závod a hrudník se mi začne rychleji nadzvedávat když je zrovna hrdina v nebezpečí.*

Uslyší dveře od výtahu, ale nemíní se otáčet. Ostatně jej nezajímá kdo přišel, pro něj je teď důležitá stránka před ním, jelikož se děj začíná prohlubovat a on začíná cítit jemu už známé napětí. Sice knihu už četl mockrát, ale přesto uvěřitelnost Vernových knih mu dává znovu a znovu pocit, že to čte poprvé. Brzo se u něj objeví obsluha, které poděkuje za občerstvení. Přitom však musí zdvihnout zrak a všimnu si že se objevila dívka, nad kterou musí protočit oči. Nemá rád dívky, které musí vystavovat své tělo jako vitrínu aby byly zajímavé a upoutaly něčí pozornost, on osobně má radši dívky, které mají nějaké to tajemství a o které se musí snažit. U téhle dívky díky jejímu odění má pocit, že by se vůbec ani nesnažil a proto jej ani neláká si s ní jít promluvit. Na takovou dálku ani nevidí jakou knihu čte, po chvíli opět sklopí zrak a napije se ze svého pohárku. Trochu pohodlněji se uvelebí na sedačce a opět se začte do knihy.

Nemohu si pomoct a rychle čtu jednu stránku za druhou. A v tom nejnapínavějším mi začne nahlas zvonit mobil. Tím jak se leknu tak sebou škubnu a než se naději ocitnu se s ohlušující ránou na zemi. Vduchu zanadávám že mi komorná zbalila jen tyto uplé šaty.

Pomoc odmítnu a v klidu se postavila na nohy. Přesto že velmi nerada vezmu mobil a zavolám zpět protože vím že strýc mi jen tak pokoj nedá. Jakmile uslyším na druhé straně jeho hlas jak mi začne vyčítat milion věcí povzdechnu si se vší námahou že sebe dostanu dvě věty: „Proč mi voláš tak pozdě, naposled to bylo kvůli smrti sestry. Akorát mě děsíš.” Jsem naštvaná ale i smutná protože mi to opět připomene ten večer.
Hovor se strýcem byl nudný jako vždy. Po jeho ukončení jsem se vydala za klukem co byl semno v loby abych se omluvila za své chování.
„Ehm. Promiň mi tu scénu s telefonem, určitě jsem musela vipadat jak cvok.” Řeknu potichu a doufám že mě slyšel