JAPONSKÁ ZAHRADA

Dnes se ubytovala v hotelu, který sídlil v Gardenii, ale moc v něm nepobyla, jelikož hned zamířila ven. Svůj outfit na odlet vyměnila na za jednoduché bílé tílko, skinny jeans a světle modrou košili. Na nose měla falešné brýle. Vlasy měla spletené do dlouhého rybího copu. S sebou měla tašku. Původně chtěla zamířit na pláž, ale nenašla tam ještě cestu. Místo toho se ale dostala japonské zahrady, kterou si hned zamiluje. Ty barvy jsou úžasné. Vítr zafouká a kolem ní se rozletí pár okvětních lístku třešně. Nádhera. Možná tu najdu inspiraci pro nějaký návrh. Naštěstí si s sebou vzala svůj skicák. Zamíří dále do zahrad, hledá nějakou lavičku, na kterou by se mohla posadit a zároveň najít nějaký krásný výhled, který by si mohla nakreslit. Usadí se tedy na jednu lavičku, přesněji řečeno na opěradlo kde má krásný výhled na altánek. Vytáhne svůj skicák, který si položí do klína a zaměří se na scenérii před sebou. Zvedne tužku do vzduchu a podle ní si měří velikosti. nakreslí pár čar reprezentující strop. Moment. Skicák otočí a zadívá se na čáry. To vypadá jako spodek sukně. v tu chvíli si všimne, že nějaká holka oslovila blízko ní nějakého kluka. Mladý muži, to je normální takhle oslovovat lidi ve svém věku? Usoudí že dívka nemůže být o tolik starší než ona sama a tak se tomu chvíli diví. Ale ta scenérie za nimi je úžasná. Obrátí list a začne kreslit co vidí, přitom po nich nenápadně pokukuje, aby si nemysleli, že je sleduje.

Kreslí čáry, zatímco jí vítr cuchá vlasy. Už se nemusí dívat jejich směrem, inspiraci získala a už jenom kreslila čáry. Přesto se ještě jednou podívá směrem k páru, akorát když se na ni podívá i ten kluk. Není ten typ, který by hned sklopil zrak a uvnitř panikařil, z toho že se na ni podíval hezký kluk a pomalu už plánovala svatbu. Oplatí mu úsměv a když se otočí k dívce, podívá se na dívku. Je vážně krásná. Hodila by se mi jako živá figurína, až ty šaty budu navrhovat. Je si ale jistá, že ve škole si najde minimálně jednu kamarádku, na které bude moct experimentovat. Vršek šatů má nevrhnutý jako drátěnou košili, která se postupně mění v hedvábnou tylovou sukni posetou konvalinkami (nebo co to je) a lístky. Mohla bych tam nakreslit třešňové květy, ale takto se mi to líbí víc. Kontrast nevinnosti květin a bojovnosti. Jako ti dva. Zadívá se na návrh a poté na pár. Pomalu vstane a zamíří k nim. Ehm ahoj. Pozdraví je oba. Ví, že mluví spolu, ale cítila by se blbě, kdyby jim nepoděkovala. Jen jsem Vám chtěla poděkovat, protože už zhruba dva týdny jsem neměla žádnou inspiraci, ale díky scenerii, co jste mi přede mnou vytvořili jsem konečně něco nakreslila, takže děkuji. Skicák pomalu zavírá, není ten typ co se dělí o své osobní myšlenky a je připravená ho schovat. Stejně to není hotové, nemám pastelky.

Jelikož na ni první promluví ten kluk, tak se podívá k němu. Trochu si odrhne vlasy z čela, jelikož je dnes trochu tepleji. Věnuje mu úsměv, stejně jako dívce. Nad jejich současnou otázkou o scenérii se musí pousmát. Sklopí zrak, aby se nezačala smát. Páni, jsou jak dvojčata. Ano. Scenérii. Vy jste to neviděli, protože jste byly tam a ne tam kde já, takže jste neměli ten výhled, ale bystré oko si všimne mnoha detailů.  Poslední větu řekne bez chlubení, ví, že na tohle má talent. Navíc zastává názor, že každý by se měl sem tam pochválit. Vlastně. Nakloní hlavu, přemýšlí jak se co nejlépe vyjádřit. Se věnuji spíše navrhování oblečení, ale ano je to taky malování. Čímž odpoví i dívce na otázku. Schová si skicák do tašky a opět se zadívá na pár. Když jsem se podívala na vás, viděla jsem kontrast nevinnosti a bojovníka, podle toho jsem kreslila, navíc pozadí za vámi mi dalo jasně najevo, jaké barvy mám použít. Poukáže na bílý strom a fialové keře. Mimochodem jsem Tatiana. Představí se. Když dívce zazvoní telefon, jenom přikývne a poté se zadívá na chlapce. A o čem bych si s tebou mohla povídat? Napadne ji. Protože za celý život si povídala jenom s jedním klukem a ten ji využil. Nyní na lásku trochu zanevřela, stejně jako na kluky. Takže ty jsi místní? Zeptá se kluka.

Trochu se podiví konverzaci, co ti dva mezi s sebou vedou, že ještě trochu více rozevře už tak své velké oči. Páni, dost intimní. Když však k ní kluk natáhne ruku, stiskne mu ji a jemně potřese. Těší mě Viktore. Málem už znovu zopakovala, že je Tatiana, ale to už naneštěstí řekla a naštěstí to nezapokovala. Nepotřebuje vypadat jak blbeček před prvním člověkem, co se tu objeví. Když po ní zopakuje větu, jenom jemně přikývne. Nepamatuješ? Poví udiveně a nechápavě se na něj podívá. Trpíš amnézii? Neodpustí si sarkastickou poznámku, ale její úsměv naznačuje, že to nemyslí zle. Uhodls. Co mu napovědělo? Barva pleti nebo přízvuk? Přece jenom pochází z Argentiny a tam se mluví převážně španělsky. Asi tři hodiny a čtyřicet minut. Zadívá se přitom na hodinky. Čtyřicet dva, pokud jsme přesní. Pokrčí rameny. Nastupuju tu tento tok do školy. Poví lehce s úsměvem.

Úsměv mu oplatí, přitom si zastrčí jednu loknu za uchu. Přitom nakloní hlavu na stranu a musí se ušklíbnout. A budeš schopný najít cestu zpátky? Poznamená se zamrkáním očí. Musí si založit ruce na hrudi. Občas ráda lidi popichovala, i když se jim to moc nezamlouvalo. Za? Nechápavě se na něj zadívá a trhne ramenem. Pokud za to, že jsi uhodl, že nejsem odtud, tak nemáš moc velké nároky. Poznamená s nakrčením nosu, přitom si prohlédne manikúru, jako by to byla běžná věc. Sice teď jsem v Brazílii, což je trochu podobné Argentině, ale i tak jde poznat, že nejsem místní. Tedy myslím. I by se nad tím zamyslela, ale zarazí ji jeho slova. No jednak mám mobil s hodinami a hodinky na ruce. A pamatuji si, kdy jsem přistála. Pokrčí rameny a trochu si jej prohlédne. Z Argentiny. A ty? Odpoví mu na jeho otázku, když ji ale položí další, musí se zasmát. Máš vždycky tolik otázek? Neodpustí si další poznámku a posadí se opět na opěradlo lavičky, co je metr od nich. Ale nastupuji na Royal academy, na obor dvorních dam. Což asi dává smysl, když uvážíme, že nejsem odsud, nastupuji na školu v Gardenii a navrhuji oblečení. Ostatně nevím o jiné profláknuté škole tady přímo v Gardenii.

Dnes se rozhodl navštívit Japonskou zahradu, která mu byla nakonec doporučena, když konečně našel informace. Konečně se dostane na místo a musí přitakat že to stojí za to. Tak sem musím ještě někdy zajít. Lehce se pousměje a zamíří dále. Přejde mostek přes malý potůček co tu protéká. Patrně uměle vytvořený. Všimne si nějaké trojice, co postává trochu dále od něj, ale zatím se k nim nepřibližuje. Není ten typ co se vtírá. Spíše naopak, je to samotář. Do diskuzí se přidává pouze pokud musí, takže by ho tam někdo musel násilím dotáhnout. Povzdechne si a posadí se k potůčku na zem. Vidí na zemi pár okrasných kamenů, na které se zadívá a začne si jeden z nich ve vzduchu prohlížet.

Zavrtí hlavou nad jeho uvažováním. Nebylo by jednoduší někomu říct, ať ho tam dovede? Zamyslí se a pak si uvědomí, že ona je vlastně taky v hotelu. No já taky jsem na jednu noc v hotelu, jestli jsi v tom na náměstí, můžu ti ukázat, znám cestu. Pokrčí rameny, ale nemíní se vnucovat. Prostě jen nabízí pomoc. No jasně. Ušklíbne se, když to vlastně druhou větou popře.
Když řekne, že je z Itálie, prohlédne si ho a v tu chvíli si nedokáže představit, že by byl odjinud. Tmavé vlasy, opálený, rodilý ital. Trochu se pousměje, když  si sedne vedle ní, ale nijak tomu nepřiklání nijaký důraz. Nakonec se k nim vrátí dívka. V pořádku, moji rodiče volali zatím jenom pětkrát, aby se ujistili, že jsem v pořádku. Ano jsou trochu více ochranářští. Vzpomene si na dnešní rozhovor s otcem, že v Brazílii řádil hurikán. Nejenom že byl kilometry daleko, ale ještě ani neseděla v letadle do Brazílie. Když ji oba řeknou, že budou nastupovat do Royal academy, trochu se podiví, ale nakonec jí to dává smysl. Zadívá se na Victorii a trochu pozvedne obočí. Vždyť jsem se představovala ještě než odešla. No nakonec to nechá být. No jsem Tatiana. Těší mě, Victorie. Pak se ale zamyslí nad tím co už ví o Victorovi a podívá se na něj. Ty jsi princ, že ano? Našpulí rty a upře na něj svá velká kukadla. Ne že by znala všechny monarchy na světě, ale vydedukovala to. Jeho hrdost, lehce arogantní vystupování, sebedůvěra, komorník to určitě nebude a rytíř mi k němu nesedí.

Pokrčí rameny. Prostá dedukce, navíc tebe by prohlídl každý. Dodá nakonec. Když se vrátí Victorie, trochu se jí uleví, ale cítí se trapně, když přímo před ní začne tak okatě flirtovat s Victorem. Díky, že ze mě děláš páté kolo u vozu. Povzdechne si, nerada se cítí vynechaná a Victorie jí tímto způsobem dává dost jasně najevo, že jim tu překáží. To je škoda, zdála se milá. Posmutněle sklopí zrak a zvedne se z lavičky. Francouzština, španělsky už umím. Je to můj rodný jazyk. Odpoví ještě Victorovi. A poté se otočí k Victorii. A do školy se vcelku těším. Doufám, že si tam udělám alespoň nějaké přátele. Kamarádka by bodla, teda za předpokladu že mě nebude odstrkávat na druhou kolej a nebudu se cítit vynechaná. Povzdechne si a poté ustoupí o pár kroků. Už se asi vrátím na hotel. Sice slíbila Victorovi, že mu ukáže cestu, ale díky Victorii se cítila opravdu nepříjemně a tak se rozhodla odejít. Když se mu tak vlichocuje do postele, určitě ho tam moc ráda doprovodí. Neodpustí si sarkastickou poznámku v duchu a zamíří pomalu pryč.