LES

Rozhodl se po několika dnech pro procházku po okolí, protože si říkal, že když to tu nebude znát, může mu to jen ublížit. Navíc by byla škoda strávit tak příjemný večer jen tak na pokoji. Na sebe si vzal černé tepláky a světle modré triko, protože nečekal, že by někoho mohl potkat. S úpravou vlasů taky nic moc nedělal, takže je měl trochu rozcuchané. Měl štěstí, že to na něm pořád vypadalo dobře. Když zahlédl les, musel se usmát a ihned se tam vydal. Málokdy měl čas na takové procházky. Přírodu miloval už od dětství a každou volnou chvíli trávil právě tam, často s knihou v ruce. Pro dnešek má ale knih dost. V lese ho po nějaké době začaly bolet nohy, tak si sedl na kámen a díval se nahoru, do korun stromů.

Chtěla jít ještě ven a tak se převlékla do černých šatů nad kolena a k tomu podpatky, vlasy si nechala volně rozpuštěné. Když se dostala ven nejdříde jenom tak chodila ale pak se rozhodla že se půjde podívat ke lesu který je blízko academie. Doufala že najde klid a ticho. Šla podél lesa a pak se vydala i mezi stromy. Snažila se dávat pozor kam šlape aby nedělala žádný velký hluk. Po chvíli si v dáli všimla že tam někdo sedí, zastavila se aby zjistila kdo to je. Sakra. Řekla si v hlavě když si všimla že tam sedí William. Nevěděla jestli chce jít k němu nebo raději pryč. Pak se ale nadechla a nasadila formální úsměv. Z ukryté kapsy kterou mají ty šaty vyndala ten jeho kapesník, už bez krve. A vydala se k němu. Dobrý večer, princi. Tohle je vaše. Při pozdravu se zdvořile trochu poklonila. A pak mu podala ten kapesník

Jeho klid narušil zvuk kroků, které přicházely odněkud z dálky. Nejdřív přemýšlel, jestli se mu to jen nezdá, ale když se zvuk přibližoval, otočil se tím směrem. Původcem toho hluku byla osoba, kterou vůbec nečekal. Tereza. Automaticky se narovnal a pousmál. Byl rád, že jí vidí. Z nějakého důvodu se ale i trochu bál, co mu řekne. Jakmile viděl úsměv, který se zásadně lišil od toho, který měla, když se s ním bavila na plese, nervózně polknul. Když mu podávala kapesník, podíval se na ní. Vůbec to nečekal. Měl i špatný pocit z toho, jak ho oslovila. Kombinace toho všeho ho donutila k logické otázce. Stalo se něco? Ani nepozdraví a ustaraně se na ní podíval a lehce nahnul hlavu. Zavrtěl na kapesník hlavou. Klidně si ho nech, dal jsem ti ho. Pokusí se o úsměv, ale moc se mu to nepovedlo.

Ráda by mu řekla jak se cítí ale nemůže. A obzvlášť po té co jí rodiče připomněli jaká má být a jaká je její budoucnost. I když jí se to nelíbí. Nestalo se nic. Je to poprvé co není vůči němu upřímná. Vždy mu řekla pravdu když spolu mluvili, teď poprvé ne a bylo to pro ní hodně těžké. Půjčil jste mi ho když jsem se zranila a tak je slušné ho vrátit. A ještě jednou děkuju za zapůjčení. Stojí si za svým i když jí to bolí. Stále se trápí tím jak to mezi nimi posledně dopadlo. Ale slabost ukázat nehodlala a ani nemohla. Učili jí že jako budoucí královna musí být silná a tak se tím řídí. I když to není zrovna lehké. Ale ví jaké jsou její povinnosti.

Její odpovědi ani na chvíli nevěří. Jeho výraz je pořád stejně starostlivý a vůbec ho to neuklidnilo. Chtěl jí pomoct. Lehce zavrtí hlavou a vezme si od ní kapesník i když nechce, protože se s ní nechce hádat o nějakém kusu látky. Hned jak si dá kapesník do kapsy, chytne její ruce a podívá se jí do očí. Terezo. Na chvíli se odmlčí a vydechne. Jestli to je kvůli tomu polibku. Znovu se odmlčí, jako by hledal vhodná slova, která ale nenajde, tak sklopí hlavu. Promiň, neměl jsem to dělat. Potřetí se jí omluví a znovu se na ní podívá. Já jsem se nemohl udržet. Dodá a pustí její ruce, i když se mu do toho ani trochu nechce. To nejhorší pro něj je, že vlastně neví, co se děje a nemůže jí pomoct.

Nerada mu ho dávala chtěla si ho nechat, ale nejspíš by to bylo o to horší. Když zachytil její ruku a zadíval se jí do očí zadívala se i ona do těch jeho. Chtěla ho pohladit po tváři ale neudělala to. Nemusíte se omlouvat. Neudělal jste nic špatného. Tak se za ten polibek neviňte. Nejraději bych ti dala hned další. Stále se mu dívala do těch jeho krásných očí které se jí tak moc líbili hned co ho poprvé viděla. Je má chyba to jak to dopadlo a omlouvám se. Měla jsem si dávat na své chování pozor. Snažila se celou dobu mluvit klidně a s formálním úsměvem. Ale hlas se jí občas začal třást. Jste skvělý princ a jednou z vás bude skvělý panovník. Odvrátila se. Nechtěla aby poznal jak se cítí. Aby poznal jak je slabá.

Tón kterým mluvila ho ještě utvrdil v tom, že se něco děje. Díval se na ní, jako by se úplně zbláznila. Neskutečně ho štvalo, že mu vyká. Po tom všem co spolu zažili. Pokoušel se to ale ignorovat, aby z ní dostal, co se stalo. Celou dobu se jí koukal do očí a snažil se poznat, jak moc vážně to myslí. Slyší, jak se jí třese hlas. Nejraději by jí dal pusu na čelo a řekl, že to bude všechno dobré, ale to by mu nedovolila. To, že se k němu nakonec otočí zády je pro něj poslední kapka. Rychle se postaví bez přemýšlení jí pevně obejme zezadu. Možná dělá chybu, díky které dostane facku. Ale on se prostě nemohl koukat, jak tu před ním trpí, ať už je to kvůli čemukoli. Terezo, co tě trápí? Tentokrát už na ní tak nenaléhá a jen to zašeptá. Udělal jsem něco špatně? Zeptá se potichu a čeká na facku.

Když jí najednou zezadu odejmul položí své ruce na jeho a hlavu zakloní a opře si jí o jeho rameno. Tak ráda cíti zase jeho doteky. Princátko Pošeptala hlasem kterým sním mluvila už doby co se poznali. Tak mile, sladce, plná štěstí. Chtěla být v jeho náruči co nejdéle, a tak chvíli jenom mlčela a byla za něj ráda. Alespoň na chvíli si může myslet že je jenom holka která může žít podle toho jak ona sama chce, a ne podle toho co musí. Ty si opravdu nic neudělal. Povzdychla si a otočila se tak aby se mu mohla dívat do očí. Při našem postavení máme všechny možná privilegia kromě vlastních citů. Bylo mi připomenuto kdo jsem, a co je má povinnost vůči mé zemi. Jako by jí to chtěl její hlas ještě víc stěžovat, a ona nebyla schopna pořádně mluvit. Musím se zde naučit být správná princezna, později královna. Pak se vrátit do své země a vzít si někoho koho mi vyberou rodiče. Tak aby to bylo nejlepší pro mou zemi. Řekne všechno a celou dobu se mu dívá do očí. Pak ale svůj zrak sklopí.

Ihned se uvolní, hned jak mu opře hlavu o rameno a chytne ho za ruce. Kéž by takhle mohl zůstat navždy. Musel se usmát, když na něj promluvila a kdyby ho někdo viděl, asi by se na něj koukal jako na blázna, kvůli jeho obrovskému úsměvu. Když se na něj otočila, pořád jí držel v náručí. Jakmile z jejích úst vyšlo slovo postavení, hned věděl o co jí jde. On je korunní princ, ona korunní princezna. Kdyby se jednoho dne vzali, jeden z nich by se musel všeho vzdát. A ani jeden z nich si to nemohl dovolit. Díval se někam do země a měl zamyšlený pohled. To je snad poprvé v životě, co nechci být princem, ale jen normálním klukem. Zakroutí hlavou a pomalu vydechne. Pořád kouká do země a najednou k ní zvedne pohled a vezme její obličej do dlaní. Chvíli se jí jen kouká do očí a pak si ji přivine k sobě. Nemůžu ti slíbit dokonalou budoucnost. Řekne smířeně a pohladí jí po vlasech. Ale můžu ti slíbit dokonalou přítomnost. Řekne jistým hlasem, jako by o tom ani trochu nepochyboval. K čemu nám bude, když budeme nešťastní? Zauvažuje zamyšleně. Člověk žije jen jednou. Nechci litovat, že jsem tě nechal jen tak jít. Přizná a podívá se jí do očí.

Poslouchala jeho slova a upřímně se lehce usmála. Tak moc bych si přála abych byla normální dívka. Nebo aby se mé rodiče rozhodli spojit naší zemi stou tvojí... Zase cítila ten smutek který cítí už od jejich polibku. Ale musela mluvit dál. To se ale nestane. Pro tebe už rodiče taky určitě vybrali nějakou sousední princeznu. Pohladila ho lehce po tváři a stále se mu dívá do očí. Lehce se k němu naklonila a lehce ho políbila. Nechtěla bych aby naše přítomnost nějak ohrozila naši budoucnost. Taky tě nechci nechat jít. Ale jak tě budu moct nechat potom co se sblížíme? Věděla že by ho na konci školy nedokázala opustit. Už teď to pro ní bylo těžké a to se znali chvíli. Určitě si najdeš nějakou se kterou budeš šťastný. zkusila se odtáhnout, i když nechtěla.

Kdyby byli jen normální lidi, všechno by teď bylo tak hezké. Ale zase by jí nepotkal, kdyby nebyl princ. Věděl, že šance, že mu jeho otec nevybere nevěstu je malá. Chodí to tak už po generace a ještě nikdo tu tradici neporušil. Tereza má nejspíš pravdu. Už má nevěstu předem určenou. Polibek s ní si užil, jako by to mohl být jejich poslední a pohladil jí po tváři. Musel uznat, že její slova dávají smysl, ale ani tak nebyl připravený se jí vzdát. Celou dobu mlčel a přemýšlel nad jejími slovy. Když se pokusila odtáhnout, chytil jí za ruku, aby jí zabránil v tom, aby se od něj otočila. Nebudu ignorovat své city ať se stane cokoli. Řekl tiše a podíval se na ní. Nemůžu. Chvíli hledal slova a pak pokračoval. Možná že na mě doma už čeká nevěsta, ale to nic nezmění na tom, co cítím, když jsem s tebou Terezo. Říká to potichu a nervózně.

Poznala že i on ví že její slova jsou pravda. Když jí zastavil znova se mu zadívala do očí Moje city když jsem s tebou jsou silné a chtěla bych být s tebou. A i když mi zatím ženicha nevybrali, musíme mít na paměti dobro našich zemí. Svými slovy ubližovala i sobě. Bolelo jí každé slovo které znamenalo že nebudou spolu. Moje království je malé a musím ho chránit i když to mě bude moc bolet. Sklopila svůj zrak do země a rychle zamrkala aby se zbavila slz které v očích cítila. Taky nechci ignorovat své city, ale jakou máme jinou možnost? Copak by nás naši rodiče nechali abychom byli spolu a spojili dvě tak vzdálené země? Bála se toho jak jí odpoví.

Nechtěl si to přiznat, ale neměli moc možností, jak být spolu. Napadla ho snad jen jedna věc. Chvíli váhal, jestli to má říkat nebo ne, ale  nakonec musel. I když to nerad říkám, můžeme zkusit, jestli je pro nás ještě vůbec možné, abysme nebyli spolu. Řekne po krátké úvaze. Budeme se ignorovat. Říká se mu to hodně těžko, ale nevidí jinou možnost. Budeme předstírat, jako kdybychom se neznali. Pokračuje a je na něm vidět, jak se snaží to vymyslet ještě jinak. Nic ho ale nenapadá. Vášnivě jí políbí a nechá jí, aby cítila, jak moc mu na ní záleží. Potom se jí podívá do očí. Pokud to nedokážeme, budeme spolu nehledě na to, jaká je budoucnost. Pokračuje v mluvení a hladí ji po tváři. A pokud si na to zvykneme.. Podívá se do země. Tak dobře pro nás oba. Řekne tiše a dá jí pusu na čelo. Odstoupí od ní, i když se mu to vůbec nedělá lehko a ukloní se jako správný gentleman. Princezno Terezo. Řekne co nejpevnějším hlasem, který je opakem toho, jak se cítí uvnitř a odejde.

Poslouchala jeho slova a nechápala jak něco takového může myslet vážně. Nedokáže dělat jako by nebyl, jako by se vůbec neznali. Když se jí pak ukloní a začne od ní odcházet jako by se na ní vše svalilo. Nemá sílu mluvit a vlastně ani stát na nohou. Nohy se jí podlomí a ona skončí klečet v trávě. Princátko moje. Cítí že jí lehce tečou slzy ale je jí to už jedno. A ví že by se měla sebrat ale nejde jí to. Neví jak dělat že ho nezná ani jak být bez něj. S ním jako by zvládla vše bez něj nic. Po pár minutách se ale srovnala a rozhodla se vrátít zpět do academie.