LABYRINT

*Po náročném příchodu do školy, kdy po vydatné sprše skutečně rovnou usnul, se probudil až dalšího dne. Jelikož bylo hezky a po vybalení a uspořádání věcí již neměl co na práci, tak se rozhodl prozkoumat okolí a samotnou školu. Nešel nikam s tím, že má určený cíl. Pouze se procházel a skrz zahrady se dostal až na kraj labyrintu. Okamžitě si vzpomněl na starověké Řecko a nestvůru ukrytou v labyrintu. Pro sebe se pousmál.* /Je dobře, že příšery neexistují, nebyla by to zrovna krásná událost./ *Ačkoli moc dobře věděl, že nemá dobrý orientační smysl, tak se rozhodl, že do labyrintu vstoupí.* /Nejsem přeci žádný zbabělec./ *Jak si usmyslel, tak i udělal a brzy se ztratil v záplavě zeleni. Několikrát narazil na slepou uličku, ale po krátkém bloudění dosáhl středu bludiště, kde stála okouzlující stavba. Posadil se na schody, při čemž se zadíval na nebe. Na sobě měl prostou, pěknou bílou košili, která mu byla akorát, ačkoli bylo znát, že nová jistě není a obyčejné džíny.*

Hodina španělštiny jí skončila, své věci si odnesla do pokoje a pak se rozhodla že se půjde ještě podívat ven. Zůstala ve svých černých nevýrazných šatek po kolena, a černých botách s podpatky. Rozhodla se že se podívá do další části zdejších zahrad které ještě neviděla. A tak zamířila k labyrintům. Procházela okolo tulipánů a růži a musela se usmát. Takové problémy kvůli vám. Řekla si pro sebe s úsměvem a po chvíli došla k labyrintu. Procházela ním až pomalu došla do středu. Všimla si ale že tam sedí nějaký mladík. Prohlédla si ho rychlím pohledem. Dobrý den. Pozdravila ho slušně s formálním úsměvem když přišla blíž.

*V okamžiku, kdy zaregistroval přibližující se dívku a zvlášť, když jej pozdravila, tak se okamžitě postavil a přistoupil k ní. Nebylo přeci slušné, aby posedával a dáma mezitím stála.* Krásný den, přeji, *usmál se a vysekl jí drobnou poklonu, při čemž jí políbil ruku.
Jednal zcela automaticky. Ačkoli dnešní moderní doba již na tento typ pozdravů příliš nebyla, on nezapomínal na to, čemu jej otec učil. Současně taky věděl, kde se nachází a tedy, že před ním může stát samotná princezna z nějaké významné země, nebo naopak obyčejná dívka stejného postavení, jako je on sám. Tak či tak, by se zachoval stejně. Měl za to, že k ženám by se mělo přistupovat vždy s úctou a laskavostí. Poodstoupil a přešlápl. Dívka před ním byla krásná. To by uznal jistě každý. Zahleděl se znovu kamsi na nebe, než svůj pohled znovu stočil k ní.* Omlouvám se, kde jen je mé vychování. Mé jméno je Theodor Hirsch. *Představil se a krapet v obličeji zčervenal, když si uvědomil, že mezi pozdravem a představením byla zbytečně velká pauza.*

Držela se svého formálního úsměvu a nechala si políbit ruku. Takou zdvořilost a galantnost vždy vítá. Prohlížela si ho a čekala jestli se jí představí. Když jí pak řekl své jméno měla pocit že poznala odkud by dle příjmení mohl být. Ráda vás poznávám. Jsem Tereza Štefanová. Mohu se zeptat odkud pocházíte? Zajímala se zdvořile. Chtěla vědět jestli je opravdu z Německa. A jestli pozná kdo je ona i bez toho aby řekla svůj titul. On se jako princ nepředstavil tak typovala že je rytíř. Vy jste rytíř, pane Hirsch? Zeptala se pro jistotu, nechtěla riskovat nějaký skandál. Došla mezitím pomalu ke schodišti a posadila se na něj a nohy skřížila tak aby se jí šaty nijak nehýbali. jednou rukou si pohrávala se svým řetízkem s růži.

Jistěže můžete, pocházím z Německa, což je pro Vás jistě známá země. *Její jméno mu řeklo více, než by mu kdy řekl její obličej. Jeho otec vždy trval na všeobecném přehledu a on se tak docela orientoval v tom, kdo kde vládne a jaké má potomstvo. O to, jak kdo vypadá, se už však příliš nezajímal. I tak mu její příjmení znělo prazvláštně. Přibližně jako čínština. Sám se už neposadil. Naopak zůstal stát. Věděl, že se zde bude setkávat s urozenými, ale přesto z toho byl mírně nervózní. Opřel se o zídku a krátce se usmál.* Oficiálně ještě ne, jelikož nemám právoplatně získaný titul. Pocházím ale z rodiny, kde je jako řemeslo bráno rytířství. *Jeho rodina byla poměrně známá, ale jméno jeho rodu postupně upadalo. On sám patřil do té chudší větve rodu a otec v něm tak viděl možnost, jak slávu rodu proměnit zase ve skutečnost.* Co Vás přivedlo do labyrintu, smím-li se ptát? *položil jí jednoduchou otázku, protože ticho se mu zdálo neúnosné.*

Těší jí že správně poznala zemi. Zřejmě se přece jenom něco naučila. Ráda zde potkávám někoho ze sousedství. Je to milá změna. Řekla upřímně. Byla ráda že potkala někoho kdo je blízko jejího domovu. Chtěla jsem se trochu projít na vzduchu. Pročistit si hlavu a třeba i přijít na jiné myšlenky. Poté se zvedla a pomalými kroky se vydala po schodišti nahoru, aby se mohla rozhlédnout po okolí. Chvíli počkala jestli se k ní přidá. Takže zde chcete získat titul rytíře a poté sloužit své zemi. Nebo snad jiné zemi? Snažila se ptát opatrně ale přímo, když stáli úplně nahoře. Znala rytíře kteří se rozhodli sloužit jiné zemi než do jaké se narodili a tak jí to zajímalo.

Já v Čechách nikdy nebyl, ale jistě je to taktéž milá země. *Pousmál se. Věděl sice o nemilé historii, ale dělat si s tím hlavu nehodlal. Nač se omlouvat za něco, za co on sám zodpovědný není. Nad jejím vysvětlením jen pokývl hlavou, jakože jej zaznamenal, ale více se k tomu nevyjadřoval. On sám na tom byl podobně. Zaznamenal ale to, že se na chvilku zastavila, takže se jí rozhodl následovat.* Chtěl bych zůstat ve své vlasti. *Potvrdil, ale více to nerozváděl, nemělo to smysl, alespoň on v tom hlubší smysl neviděl.* Vy se zde nejspíše hodláte stát ještě lepší princeznou. Hodnocení této školy o našich výkonech je velmi vážené, což je i důvod, proč jsem zde já. *Díky výšce měl nyní větší rozhled a konečně i spatřil východ z bludiště.* /Teď si to jen zapamatovat./

Třeba se do mé země podíváte až doděláte školu. Usmála se zdvořile. A prohlížela si zahradu kterou odtud viděla. Chápala proč chce zůstat ve své zemi a tak nad tím kývla hlavou. Měla bych se naučit jak dokonale vládnout. Být dokonalá královna. Souhlasí s tím proč tu je ona i on. I když se moc dokonalá necítí teď a pochybuje že se tak cítit bude. Vy nejste moc hovorný, viďte? Zeptá se a otočí se tak aby se dívala na něj. Snad ho tak neznervózňuju. Ptala se sama sebe trochu nejistě. Nechcete mě kousek doprovodit, při cestě zpět?

Třeba ano, nic není nemožné, no ne? *To, co právě řekl, byla spíše jen formalita, než aby tomu skutečně věřil. Ve skutečnosti moc dobře věděl, že mnoho věcí, se nikdy nesplní a s tím se nedalo bohužel nic udělat. I kdyby chtěl sebevíc.* To se Vám jistě podaří. *Povzbudivě na ni upřel pohled, než hlavou uhnul stranou a nervózně se poškrábal na tváři.* Ne, nejsem. Ticho je však někdy lepší společník, než si dovedete představit. A jistě, moc rád Vás doprovodím. *Nabídl jí rámě, ale přesto mu z mysli nezmizela myšlenka, že by ji tak či onak odmítnout stejně nemohl. Bylo by to skutečně neslušné.*

U nás vás kdykoliv ráda uvidím. Děkuju vám. Vy budete určitě skvělý rytíř. Přijmula jeho rámě a jeho doprovod s úsměvem. Taky mám občas raději ticho. Dá se v něm najít klid. Měla pocit že se v její přítomnosti necítí dobře. A prosím zde jsem jenom Tereza, žádná princezna. Takže se ke mě nemusíte chovat slušně jenom kvůli původu. Zkusila to. Nechtěla aby se nějak cítíl špatně kvůli jejímu postavení. Snad se nebude cítit tak špatně. Doufá že se jejím postavením nebude tak moc řídit. Pak už raději mlčela. Ticho taky měla ráda a nějak cítila že on by ted ticho uvítal

Udělám pro to maximum, *kývl hlavou a narovnal již už tak rovná záda. Byl vyšší než princezna, ale to považoval jen za samozřejmost.* Ano, to dá. Klid vede k soustředění a tedy i k lepším výsledkům. * Nechovám se k vám slušně kvůli vašemu postavení, Terezo, *podotknul a prohrábl si vlasy.* Je mi ve vaší přítomnosti velmi příjemně, jen jsem krapet nervózní, zvlášť, když jde o tak krásnou dívku, jako jsi ty. *Přešel po důkladném uvážení na tykání. Přeci jen řekla, že se nemusí držet předepsaného chování.* Taky mě prosím oslovuj jen třeba Theo. Pan Hirsch zní zvláštně, přijdu si pak hrozně starý. *Zabočil doprava a zaraženě zůstal zírat na slepou chodbičku. Odkašlal si, aby zamaskoval rozpaky.* Takže teď je jasné, že jsem měl jít doleva. *Okomentoval nakonec svou chybu a pomalu se otočil, tentokrát už správným směrem.*

Souhlasila s ním že klid vede k soustředění taky to tak cítíla. A proto když se potřebovala soustředit byla ráda když našla nějaké klidné místo. Nemusíš být nijak nervózní Theo. Zjistíš že jsou zde i hezčí dívky. Oslovila ho už jenom jménem jak si přál. I pro ní bylo příjemnější když si tykali a ona ho tak mohla oslovit jménem. Taky byla ráda že jí oslovuje jménem. Doma jí pořád oslovovali dle jejího postavení a byla ráda za změnu. Alespoň na tu chvíli co je zde na škole. Lehce se zasměje když špatně zahnou. Labyrinty umí být záludné Sama si cestu pamatuje ale nechává ho aby vedl. To že občas špatně zahnou jí nevadí.

Takže si mám svou nervozitu ještě šetřit? To je mi milé uklidnění, *upřímně se zasmál a zahleděl se přímo před sebe. Snažil se rozpomenout na cestu, kudy plánoval, že půjde, ale záplava zeleně mu zrovna nepomáhala a sám sobě začínal vyčítat to, že není schopen najít bez zádrhelů cestu zpět, ještě když je v doprovodu mladé dámy.* Ale obávám se, že barvě vašich vlasů se nevyrovná žádná jiná. *Vlasy byly to, co se mu na ní líbilo nejvíce. Působily jako hypnotizující plamínky, které se jí kroutily a volně splývaly podél hlavy.* Přijde mi spíš, že jsou kruté hlavně ke mně. O to horší je, když jsem měl projít labyrintem z kukuřice. Od té doby mám ke kukuřici drobnou averzi. *Svěřil se jí s nemilou příhodou, která byla vlastně vtipná, ale smát se jí smály jen sestry a matka, jelikož otec to považoval za projev neschopnosti a tedy i sám Theo se na to jinak nedokázal podívat.*

Lehce si dala pramínek která ji utekl za ucho. Uznávám že mé vlasy jsou dosti výrazné. Její barva vlasů vždy přitahovala pozornost ale po čase se s tím smířila, měla tu barvu ráda. Přemýšlela jak by mu s tím labyrintem pomohla a tak na chvíli zastavila. Zkus zavřít oči a představ si labyrint tak jak si ho viděl když jsme stáli tam na hoře. Uvidíš že pak cestu najdeš lehce. Snaží se mluvit povzbudivě. Je to jeden ze způsobů jakým se i ona občas učila, když jí něco nešlo. Doufala že mu tak pomůže aby se neztrácel. Nesmála se tomu co se mu stalo, bylo by to od ní nezdvořilé a nevychované.

*Kousl se do tváře.* /Zdá se, že pro ni nejsem příliš zábavná společnost./ Tak dobře, *Zastavil se, zavřel oči a celkem bez problémů si vybavil chvíli, kdy stál na schodech a díval se na bludiště. Otevřel oči a pokračoval v cestě. To jestli to zabralo, to netušil. Jemu se zdálo, že ani moc ne. Přesto se na Terezu usmál a zabočil doprava, což bylo k jeho velkému štěstí správně.* Jak se ti zde zatím líbí? *optal se a ohlédl se přes rameno, když zaslechl šustot. Byl to však jen jakýsi pták, který přistál na kraji keře.* Já jsem zatím dost spokojený, i když je to rozhodně jiné než domov.

Je to tu dost jiné. Ale má to své výhody. Doma jsem byla pro každého jenom princezna. Tady můžu být klidně jenom Tereza. A díky tobě můžu být blíže domovu. Myslela to upřímně. Byla za jeho společnost ráda. Tak vidíš že si to dokázal. Řekla radostně a s úsměvem když vyšli ven z labyrintu.Nikdy neztrácej hlavu a řeš vše s klidem. Pak zvládneš vše. Sama se tím snažila co možná nejvíce řídit. I když to občas vůbec nezvládla. Děkuju za milou a vítanou společnost. Budu ráda když si s tebou budu moct zase někdy popovídat. Teď mě ale prosím omluv. Snažila se mluvit přátelsky, mile a upřímně. Chtěla se ještě chvíli toulat po zahradách. Na rozloučenou udělala ještě menší poklonu. I když ví že před rytířem nemusí.

Rád budu pokaždé k dispozici. *Pousmál se a přešlápl. Cítil se jako malé dítě, které chválí matka, což se mu zrovna dvakrát nelíbilo. Jakoby udělal něco obrovitého a při tom šlo vlastně o nic.* Budu se snažit. A taktéž děkuji za velmi milou společnost, Terezo, snad se ještě setkáme. *Kývl hlavou a chvíli ještě sledoval, jak odchází, než se i on vydal svou cestou. Měl v plánu si ještě projít kousek akademie a poté zalézt na pokoj.*