PLÁŽ

S úsměvem se rozhlédl po pláži, kam před chvílí dorazil. Potřeboval opustit pozemek školy a u moře byl jen dvakrát v životě, takže tento zážitek si náležitě vychutnával. Voda se leskla a byla jako pohlazení pro duši. Ke své velké radosti dokonce nalezl místo, kde nebylo ani živáčka a on si tak mohl lehnout do písku a užívat si slunce. Ještě před tím však pod sebe položil svou košili, protože písek byl dost horký, takže ležel na pláži jen v kraťasech. Byl trošku jako ještěrka. Do vody by nevlezl, ale na sluníčku by se vyhříval až do večera.
Zavřel oči. Cítil slanost a šumění vln jej ukolébávalo ke spánku.

Oliver pomalým krokem dojde ke kraji pláže. Sundá si svoje boty a položí je na nejbližší kámen. Vyhrne si kalhoty a lehkým poklusem se dostane až k vodě. Udělá pár kroků do vody a začne fotit mořskou hladinou pomocí fotoaparátu, který mu visí kolem krku. Chlapce na pláži si nevšiml, protože byl ohromen okolím. Po chvíli si vyhrne rukávy jeho košile a stáhne si vlasy do drobného drdůlku, aby mu nezavazely. Po chvíli se posune kousek blíže k jednomu ze skalisek a snaží se vyfotit místní faunu.

On si mladíka všiml okamžitě. Zvlášť, když slyšel cákání. Zvedl hlavu a nakonec se opřel o lokty, ale stále ležel. Při tom Olivera, jak si vzpomněla na princovo jméno, vzpomněl. Sledoval, kterak leze po skalkách a taky s velkou soustředěností pozoroval, jak mu sem tam spadne pramen vlasů do tváře. Nad ničím nepřemýšlel. Prostě jej jen sledoval. /Asi má fotografování doopravdy rád./ Už podruhé jej viděl s foťákem, což značilo hodně.

Oliver pomaličku sleze z jedné skalky. Obejde jí a přikrčí se, když uvidí několik mušlí. Vyfotí si je a poté se obrátí zpět na pláž, kde si všimne Theodora. Zdravím Křikne na něj, pousměje se a zamává mu. Poté přejde k němu a posadí se vedle něj. Doufám, že neruším. Omlouvám se, jestli ano. Pousměje se a začne si prohlížet fotky na obrazovce foťáku.

„Zdravím," odpoví po krátké chvilce, jelikož si uvědomil, že na mladého prince zíral a prohlížel si jej. „Ne, nerušíš," zamumlal, ale už se na něj nepodíval. Chvíli jen koukal na vodu, než si zase lehl, tak jak ležel před tím. Netušil však, co má udělat s rukama. Nakonec si je jen položil podél těla, ale poté si je zase přesunul na břicho. Přišlo mu, že je až příliš odhalený a nutilo jej to cítit se trapně, zvlášť když si uvědomoval, jak iracionální jeho myšlenky jsou.

Nad čím přemýšlíš? Zeptá se ho po chvíli ticha, zatímco dál hypnotizovaně zírá do obrazovky. Poté zvedne hlavu a začne se rozhlížet po okolí s cílem najít nějaké pěkné, fotogenické zákoutí. Mezitím se ušklíbne a vyfotí svoje holé nohy v písku. Zkusí vyfotit mořskou hladinu ale po pár pokusech jen zavrtí hlavou a nechá toho.

„Nad ničím." Odpověděl velmi stroze a konečně se trošku uklidnil. /Vždyť o nic nejde. Stejně kouká jen do foťáku./ I proto dal ruce zase za hlavu a zavřel oči. Tvář více vystavil vstříc slunci. „Nad čím přemýšlíš ty?" zeptal se nakonec, jelikož se mu zdálo nezdvořilé jen tak mlčet.

Jak tě co nejzdvořilej požádat jestli bych si tě mohl vyfotit. Ale pak si řeknu, že budu znít jak nějaký uchylák, takže tě o to raději žádat nebudu... Ušklíbne se lehce a pokračuje v zírání do foťáku. Poté se zvedne a začne fotit část pláže, kde písek pomaličku přechází v travnatou plochu.

„Proč bys mě fotil? Raději foť přírodu," vyhrkl, ale okamžik na to se posadil a nervózně se usmál. „Tedy. Já. Ne, nefoť mě." Zase si lehl. Připadal si doopravdy zvláštně. Proč by jej chtěl fotit? Znělo to nesmyslně. „Nejsem model a neumím se tvářit." Zmlkl. /Proč o tom vůbec pořád mluvím? Je to... Tohle všechno je divné./ Otočil se k němu zády a raději se zadíval na skálu.

Rád fotím lidi. A to že nejsi model je dobře. Mám radši momentky a tak... Pokrčí rameny. Říkal jsem ti ze budu znít jako úchyl... Řekne mu a udělá pár kroku je keříku, který je obrostlý kvítky. Přikrčí se a začne fotit.

„Nezníš jako úchyl," zamručel, ale už se neotočil. Ani už nemluvil. Spíše jen koukal před sebe, než se mu už samovolně oči zavřely a on propadl do polospánku, během kterého se překulil zpět do původní pozice. Tiše oddechoval a sem tam sebou škubl. Byl docela unavený a tak se této situaci nedalo divit.

Všiml si že chlapec usnul. Prvně ho napadlo ho vyfotit, ale chtěl respektovat jeho soukromí, takže to nechal být. Chvíli se procházel kolem a fotil různá zákoutí, flóru, faunu a kameny. Vypadá roztomilé když takhle spí. Napadlo ho ale hned tu myšlenku dostal zase pryč.

Spal, takže si nemohl všimnout malého pavoučka, který běžel po pláži. Probral jej až podivný pocit na hrudi. Nespokojeně otevřel oči a okamžitě vyskočil na nohy. Vyděšeně začal mávat rukama a z úst se mu draly ne zrovna mužné zvuky.
„Bůj bože," zaskučel a projel si rukou vlasy. „Sajra, sakra." Několikrát se pohladil po hrudi, než se pomalu přiblížil ke své košili. Stále zrychleně oddechoval a ve tváři byl poměrně pobledlý.

Oliver zahlédl chlapce panikařit a doběhl k němu. Co se děje? Všechno v pořádku? Neviděl celou scénu, takže nemohl logicky předvídat co se asi tak stalo. Možná měl nějaký panický záchvat nebo noční můru.... Kdo ví?

„Já totiž, on tam, byl tam." Stále rukama docela znatelně gestikuloval a při tom na chlapce vrhal zoufalý pohled. „Pavouk," dostal ze sebe nakonec, než si uvědomil, jak hloupě to vlastně zní. /Pavouk. Rytíř, co se bojí pavouka./ Z této myšlenky mu bylo náhle ještě hůř a on se jen poníženě kousl do rtu. Stále se však nepřestával ošívat a prohlížet se.

Oliver udělal pár kroků ke košili a zvedl ji z písku zatímco z ní vyklepaval písek a možná i pavouka. To nic... Už je pryč. Podal mu košili. A příště nespi na zemi, pokud se jim chceš vyhnout.

„Děkuji za radu," odsekl popuzeně a košili mu vytrhl z rukou. Cítil se trapně, zvlášť, když se ztrapnil před mladým princem. Nejraději by se otočil na patě a odešel pryč, ale nejprve si musel zkontrolovat košili. Z pavouků měl chorobný strach a jejich přítomnost nikdy nesnášel dobře.

Tak to se omlouvám jestli jsem tě nějak urazil. Chtěl jsem jenom pomoct. Je fajn vidět že o to nestojíš... Pokrčí ledabyle rameny a raději od něj poodejde pár kroků asi aby ho ještě víc nepopudil. Posadí se na jeden z balvanů a tiše pozoruje mořskou hladinu. Nechápu co jsem udělal špatně. Ironicky jsem to nemyslel a chtěl jsem pomoct. Obejme rukama nohy a položí si hlavu na kolena, zatímco dál pozoruje vodní hladinu a lámající se vlny.

Nic mu na to neřekl. Místo toho si konečně oblékl a začal se zapínáním knoflíků, což dělal velmi pečlivě.
Když už si byl jist, že svůj hlas ovládá a je klidný, tak přistoupil k Oliverovi. „Nechtěl jsem být nepříjemný, omlouvám se." Řekl krátce a pomalu se otočil k odchodu. Neměl už moc co říci.

V pohodě... Utrousil jen ze zdvořilosti. Potom si pomale sundal kalhoty a košili a ve spodním prádle začal pomale lézt do vody. Odcházejícího chlapce raději ignoroval. Když byl po kolena ve vodě, tak se ohnul a začal šmátrat rukama než vytáhl malou mušli.

Poznal, že je na něj rozlobený, ale co mohl dělat? Omluvil se a to bylo vše. Neznal jej a on neznal jeho. Rychle jeho postavu ještě přejel očima, než odvrátil pohled. Ještě ale neodešel. Ve tvářích byl ke svému znechucení opět poměrně červený. Neodešel ale kvůli telefonu, který mu jako divý začal vyzvánět. S povzdechem hovor přijal a obrátil se směrem k moři.

Po chvíli času stráveném ve vodě vyleze na nejbližší kámen, kde se chvíli sluní, nejspíše aby aspoň trochu uschnul. Snaží se přitom přijít na jiné myšlenky než na chlapce. Poté si obleče kalhoty a košili, kterou nechá rozeplou. Vlasy si rozpustí a gumičku navlékne na zápěstí. Rozejde se směrem ke svým botám, pohledem krátce přejede chlapce a začne se soukat do bot.

„Ale tak to přeci není," vyhrkl nahlas do telefonu. „Jsem tu teprve pár týdnů, není přece důvod... Ano, jistě, otče, omlouvám se." Svěsil podvědomě ramena a brzy na to telefon ohluchl. Přivřel unaveně oči a telefon si strčil do kapsy. S tím, že kopal do písku se pak vydal pryč.