ZAHRADY

Hovor skončil a on se ohlédl přes rameno. Nyní měl možnost si mladíka prohlédnout s profilu. Telefon schoval do kapsy a posadil se do trávy. Nepřítomně se díval na červenou růži. Snažil se v sobě najít dost odvahy k oslovení neznámého a současně sám sobě spílal za svou slabost. „Ehm, ahoj," ozval se konečně a zase se postavil. „Jsem Theodor." Představil se a zadíval se na mladého kluka. Chtěl si najít přátele.

Oliver se na chvíli zarazil ale poté se narovnal a foťák nechal viset kolem krku. Těší mě. Já jsem Oliver. Řekne německy a pousměje se něj. Upraví si ledabyle trčící pramen vlasů za ucho a popojde blíže k chlapci. Jsi z Německa? Zeptá se ho poté.

Překvapilo jej, že na něj promluvil německy, ale překvapení dokázal rychle ukrýt. Přistoupil k němu blíže a natáhl k němu ruku, aby si mohli potřást. „Jsem a ty jsi odkud?" zeptal se jej již tím jazykem, kterým se na této škole má oficiálně mluvit a jemně se usmál. Byl stále překvapený, že na něj Oliver promluvil německy. Oliver však německé jméno nebylo, takže si ani nemyslel, že by byl Němec.

Potřásl si s ním opatrně a usmál se na něj zeširoka. Jsem lucemburský princ. Až druhý naštěstí... Zasmál se upřímně a zase si upravil svoje vlasy. Doma na mě mluvili německy už od malička... Dodá poté.

Při oznámení, že se zde vlastně vybavuje s princem v něm mírně hrklo. Přeci jen se k němu nechoval uctivě. Byl to princ a on na něj zavolal, jakoby vyrůstali ve stejné vsi. „To hodně vysvětluje," pousmál se. „Tvá němčina, Vaše němčina je vážně dobrá. Možná jen trochu pozor na kladení důrazu na přízvuk, ale jinak..." nervózně zaštěkal očima stranou. Cítil, že začíná rudnout. „Omlouvám se, jestli jsem se zachoval nějak neuctivě vůči vaší osobě." Dostal ze sebe omluvu a dokonce se mu trošku uklonil.

Nevykej mi prosím. Normálně mi tykej, jsme podobně stářím... Pousměje se.  Fakt to nemám rád, ale díky tvé líbezné tváří ti to odpustím. Ušklíbne se a upraví si vlasy.

„Není moc vhodné si tykat, ale jsme ve škole. Jistě." Usmál se, ale nervozita z něj přímo čišela. Kupodivu mu tykání vadilo, ačkoli Tereze na tykání kývl. Nadcházející slova jej ale docela vykolejila z rovnováhy. „Cože?" řekl nechápavě a projel si rukou vlasy. „Tak, budeme si teda tykat." Byl zmatený a do tváří se mu znovu nahrnula krev. Rozhodl se to však nakonec přejít. /Je to cizinec. Jiný kraj, jiný mrav./ „Pak bych ti tedy neměl způsobovat vrásky a vážně ti už jen a pouze tykat."

Máš pravdu jsme ve škole. Navíc já nejsem budoucí vládce takže si na vykání nepotrpím. Podívá se na hodinky na jeho zápěstí a lehce zděsí. Promiň. Musím spěchat. Omlouvám se jestli jsem tě uvedl do rozpaků. Lehce se Pousměje a poté už prochází po cestě zpět do zámku.

„Neuvedl," zamumlal ještě před tím, než mladík zmizel a posadil se do trávy, kde však setrval jen velmi malou chvíli, protože i on si uvědomil, že na něco zapomněl. Rychle vstal a po příkladu svého společníka i on odešel ze zahrad pryč.