SKLENÍK

Když se dívka otočila pořádně si jí prohlédla. Už podle jména poznala kdo je. Jsem Tereza Štefanová, korunní princezna Českého království. Představila se na zpět a udělala menší poklonu. Chtěla být slušná a zdvořilá. Přišla jsem jenom najít klid na přemýšlení a vyčistit si hlavu. Nechci tě nijak zdržovat od toho co děláš. Mezi květinami dokázala najít klid, i když teď jí pohled na tulipány dost bolel. Koukla lehce na plátno. Princeznu která maluje a u toho si zpívá vidí poprvé. Krásně maluješ a i zpíváš. Pochválí jí upřímně. Jí malování nikdy moc nebavilo.

Když mi pochválí moji malbu a zpěv trochu mi z červenají tváře. „Děkuju za poklonu princezno. Jaký květiny máte nejraději?” Optám se a ruce roztáhnu do široká abych ukázala na ty krásné prostory kde se právě nacházíme. „Já miluju hortenzie a šeřík. Avšak popravdě nejraději mám ráda zeleň. Nejraději bych teď byla doma, seděla v sedle svého milovaného koně a uháněla s ním přez louky a lesy dál a dál.“ řeknu zasněně a rychle vezmu smtětec a na malí travnatý pláčem přimaluju koně

Rozhlédne se po okolí a vidí růže a tulipány a trochu posmutní ale stačí se působit sále formálně a bez emocí. Mám ráda růže, a ted i docela tulipány. I když mi způsobují tak velký smutek. Nehcce na hlas přiznat že jí způsobují smutek. Ví že se před to musí dostat. Poslouchá jí jak mluví o domově a trochu se jí zasteskne. Jak ráda by teď byla doma. A nemusela se tady trápit. Zavrtí hlavou aby ty špatné myšlenky dostala z hlavy a zadívá se na její plátno.

Když zmínil tulipánů trochu posmutním, soustředím se na plátno a maluju pak z ničeho nic vyřknu něco co by princezna říkat neměla: „Já tulipánů nemám ráda, připomínají mi matku.” Řeknu trochu smutně ale hned zase nasadím princeznovský úsměv. Soustředím se na plátno a tenounkým štětcem maluji koni jednotlivé svaly a pramínky hřívy. /Musím si strýci napsat o nové barvy/ připomenu si a při představě mého milovaného střílečka se mi udělá blbě

To mě mrzí. Nechtěla jí přivolávat špatné vzpomínky. Měla bych tě nechat malovat. Sednu někde jinde. Nechtěla já nijak rozptylovat. Viděla jak se na tu malbu soustředí a tak jí chtěla nechat v klidu malovat. Rozhlídla se kudy se odsud dostane někam jinam.

Pousmála jsem se a rychle ji odpověděla. „Kvůli mě odcházet nemusíš zvládám malovat i povídat si.” Zasměju se při vzpomínce na to jak se o to sestra snažila také ale nakonec její plátno vypadalo jako by se na ně vyblinkal jednotožec. „A hlavně se nenech zmást mím soustředěným vírazem, já se takhle tvářila pokaždý ikdyž se nesoustředím.” Podotknul a zářivě se na ni usměju. Pak se jen tak zamyslí kde se vlastně nachází české království. /Někde ve střední Evropě/ zavolá na mě mé podvědomí. „Vyprávěj mi prosím o své zemi.” Řeknu a usměju se na ni s prosbou v očích

Poslouchala jí a nakonec se teda posadila u ní. Moje země není moc velká ale za to je krásná. Když začne všechno kvést je všude tolik barev a vůní. Nebo když v zimě všechno zapadne sněhem a slunce se od něj pak odráží. A ten sníh se třpytí. Svou zemi má moc ráda a chybí jí. Na jaře se zase začínají ozývat ptáčci. A ty je všude slyšíš zpívat. Zavřela oči a přála si aby mohla být zase doma. Můžeš si sednout do sedla koně a prohánět se po kopcích a loukách. Kéž bych tam mohla být Během popisu se občas upřímně usmála ale pak se zase vrátila k formálnímu úsměvu.

Při jejím popise si to umím dokonale představit. „Má zem je také krásná ale hodně u nás prší. Ovšem hory ve Skotsku jsou úžasné. Když jsem byla malá matka mě tam brávala. Chodili jsme na místa kam chodila než se vdala za otce a stala se královnou.” Usměju se a pak mě něco napadne. Kdybychom teď byly v nějaké animované pohádce asi by mi u hlavy zasvítila žárovka. „Teď mě tak napadlo, co vlasně ráda děláš?” Usměju se na ni a pak rychle dodám „Příjdeš mi milá a ráda bych se o tobě něco dozvěděla." Řeknu a vyměním si štětce a začnu dělat detaily listů.

To muselo být moc pěkné. Procházet se po Skotských horách by brala. Věděla jak tam hory vypadají a jsou krásné. Mám moc ráda knížky Přizná s lehkým úsměvem. Taky jí přijde milá ale své srdce už jen tak otevřít nehodlá. Co máš ráda ty kromě zpívání a malováni? Ptá se zvědavě, a upřímně. A při tom jí sleduje jak stále maluje.

Usměju se a vesele ji odpovím. „Abych pravdu řekla u nás je zpěv zakázaný, ani nevím proč ale prostě se zpívat nesmí. Jinak taky miluju čtení pak ještě jízdu na koni a šerm.” Usměju se a pak ještě dodám. „To víš otec měl dvě dívky tak se rozhodl že alespoň mě naučí šermovat. A tak nějak mě to začalo bavit.” Řeknu a spiklenecky na ni mrhnu. Už se na dej ujistit že jí něco řeknu když v tu chvílí mi zazvoní mobil. Podívám se kdo mi to volá. Když uvidím číslo strýce zamračím se. Rychle si zbalím věci a omluvím se Tereze. „Promiň tohle je důležité musím jít.” Řeknu a zamávám jí na rozloučenou. Pak jedním ladným přejetím po displeji příjmu hovor. „Co se děj regente?” Optám se automaticky a vydám se pryč. „Cože?! Jak mi to vysvětlíš?” Řeknu a opustím skleník

Chápala že musí odejít a tak na ní s úsměvem kývla hlavou. Sama tam pak ještě nějakou dobu seděla. Přemýšlela, snažila se zase vzchopit. Po několika hodinách se ale rozhodla už odejít a tak se zvedla a vydala se zpět.